Den pátý - Digne-les-Bains - 31. 5. 2011

Probuzení s kapkami bubnujícími v stan nás sice nenaplňovalo přílišným optimismem, ale předchozí zkušenosti velely, jeď na jih utečeš tomu. Posnidali jsme tedy v místní kempové restauraci poněkud suchou housku bez jakehokoliv mazadla máslového typu, kluci se šunkou a holky pěkně po zdravu se sýrem, zapili to čerstvě vymačkaným pomerančovým džusem, kávičkou a čajičkem a jali jsme se balit. Stany byly kupodivu nechutně navlhlé, usušit je nebylo kde a tak jsme je naladovali oba do Giannkova nepromokavého pytle, který tentokrát neměl za úkol udržet stany v suchu, ale naopak nepustit ani kapku vlhkosti ven. Panečku, to se bude večer spát.

Nasoukali jsme se na motorky a vydali se směr vysněná Francie na Briancon. Od hranice to bylo opravdu už jenom kousek a tak nás po chvili stoupaní uvítaly cedule ve franštině. Sice poněkud zvlhlé, ale pořád jsme doufali v sluncem zalitý jih. Naděje přeci umírá poslední. Z horské hranice jsme přijeli do Brianconu, lyžařského střediska. S hledáním slunce jsme nemohli jinak než to vzít přímo na jih a tak dalším cílem se stal Embrun. Kupodivu slunce pořád nikde a tak ještě dále na jihu skvělo se město se zvláštním jménem Digne-les-Bains. Kousek odtud už byl Canyon du Verdon jež máme v mapě označený jako vyděníhodný.

Za Embrunem jsme narazili na jezero Lac de Serre-Poncon kolem kterého se cesta zvláštně klikatila a  tak jsme odvážně zvolili zkratku po silnici honosně nesoucí označení D7. U nás by to patrně značilo dálnici, ne tak ve Francii. Cestička to byla hrbolatá, úzka tak na auto a jednu motorku a kvalitou připomínající naši slovutnou D1. Nebali jsme se však vlka nic a začali stoupat po lesní cestě vzhůru. Potkali jsme jedno auto, mistrně se mu vyhnuli, pak jednu bohem zapomenutou vísku uprostřed ničeho a jedno stádo ovcí, jejichž produkty valejícími se po zemi, jsem si moc pěkně nahodil vozík (naštěstí díky dešti zabalený v pláštěnce, aspoň k něčemu ten déšť byl dobrý). A pak se to stalo. Před námi se otevřel váhled dolů na jezero. Magnificence! Azurově modrá voda, všude kolem lesy a hory a my na tu krásu koukali dolů s němým užasem. Terka mě párkrát napomenula ať radši zírám s němým užasem na vozovku, ale nedalo se tomu odolat. Po té co jsme vystoupali až nahoru, čekalo nás vcelku prudké klesání serpeckama zase dolů k druhému rameni jezera.

Moje pravá brzdící ruka dostala vcelku zabrat a v posledních zatáčkách už jsem se začal modlit ať už ty serpentiny přestanou. Nepřestaly ještě hodně dlouho a tak jsem v jedné pěkné odstavil motorku na kraj silnice, abych trochu ulevil mrtvící ruce. A jak už to tak chodí, byla to zrovinka zatáčka poslední a tak se později jevila tato zastávka jako poměrně zbytečná. Ale co už. Po chvilce oddechu jsme vyrazili dál.

Vzali jsme to přímo na Digne-les-Bains, v jedné vesničce ještě nakoupili potraviny co se jich jen na motorku vlezlo, aby bylo večer co jíst a začali hledat nocleh. Nikomu z nás se příliš nechtělo rozbalovat ten žabinec ktérý dříve býval stanem a tak jsme uvítali, že v místním kempu, který jsme po chvilce hledání našli, měli volný, luxusni mobilhouse za příznivou cenu. I ubytovali jsme se v teple a suchu, pojedli, něco popili a vcelku zkroušení nepřízní počasí ulehly k spravedlivému spánku.

Toutou cestou bych chtěl ještě poděkovat naším skvělým kolegyním, Giannkové a mé, že neváhaly a SMS zprávami nás z česka informovaly o kompletní meteorologické situaci nad celou jihofrancouzskou oblastí. Zpravy to nebyly vůbec pozitivní, ale za to holky jistě nemohly.

Lac de Serre-Poncon	Giannek fotí Lac de Serre-Poncon	Zírám na Lac de Serre-Poncon
Nahozen sajrajtem		Luxusní mobilmobilhouse
Kočovná společnost z mobilhousu	Tak kdy přestane pršet?	Parkoviště

Den ctvrty - Salbetrand - 30. 5. 2011

Rano ranicko jsme vylezli ze stanu, kupodivu kvalitne vyspani, sbalili jsme si svych par svestek a bez snidane, pouze posilneni kavou a cajem ze svych skromnych zasob, vyrazili jsme na cestu.

Rozhodli jsme se to vzit dneska trosku svizneji, abychom se do te Francie vubec nekdy dostali a dobrovolne si vybrali cestu po dalnici. Nastesti nas jeste pred tim cekalo Lago di Como, neklesali jsme tedy na mysli a vzhledem ke krasnemu pocasi tesili se na dalsi cestu.

Vzali jsme to primo na zapad, do navigace praskli Morbegno a frceli jsme. Po par kilometrech zacaly serpentinky a najednou se pred nami zacalo otevirat obrovsky udoli. Nadhernej vyhled, v jedne zatacce jsme na chvilku zastavili, bychom mohli plne vychutnat tu monumentalnost. Pak uz jsme si to svisteli pekne onim udolim primo k jezeru. Bohuzel po chvili zacala prumyslova zona a ta nam krajinku trosku kazila, kdyz uz se nam takhle pripletla do cesty, vyuzili jsme toho a v jednom obchodacku si nakoupili nejakou tu dlabku na jezerni piknik.

Hned jak jsme kolem poledni, uz znacne hladovi, spatrili jezero, zaplesali jsme a vyhledali prvni volnou lavicku. Vybalili vsechny pochutiny a zacali se ladovat. Nic nam nevadilo, ze vlastne ani nevidime na jezero u ktereho jsme chteli posnidat, hlavne, ze jime. Nastesti jeho krasy nam bylo mozno vychutnat dalsi jizdou do mesta Como ktera nas cekala. Uf, tezko slovy popsat tu krasu. Kolem celeho jezera, po jehoz zapadni strane jsme jeli, to zilo. Krasny vesnicky, restaurace, promenady, hotely, vily, palace, no vypadalo to jak v nejakych laznich.

Z Coma, ktere je primo pod jezerem, uz jsme to vzali na dalnici a tady uz to zacalo byt krusnejsi. Byt na motorce porad v jedne poloze, muset porad drzet plyn, to nejednoho omrzi. Co omrzi, po chvilce to zacne byt opravdova pruda. No ale chteli jsme se nekam posunout, zatli jsme zuby a krajeli kilometry jeden za druhym. Dolu na Milano, pak na Novara a z Turina az do Susa.

Kousek pred Susa se zacala zlovestne zatahovat obloha, to nas trochu vydesilo, ale optimiste v nas, verili, ze to nebude nic drastickeho a ze to hnedle odejde. Uz notne unaveni, zacali jsme hledat ubytovani. Nejblizsi kemp ukazala Giannkova navigace asi 20 km. Po ceste jsme jeste potkali obrovskou pevnost. U jedne benzinky se poptali na nejblizsi kemp a kupodivu to byl ten stejnej jako v navigaci. Byl pobliz Salbeltrand, obsluha byla mila, dokonce tu meli vlastni restauraci. Hned jak jsme postavili stany, zacalo chcat. Sli jsme se naveceret, Terka si dala rybu, ja s Giannkem stejcek a Lucka netradicne salatek. A sli do hajan tu slotu radsi zaspat, vzdyt zitra nas ceka Francie!

Foto: Lago di Como ... kousek od pikniku

Den treti - Edolo - 29. 5. 2011

Rano nas probudilo slunicko, zasli jsme na bohatou penzionovou snidani s trosku tvrdsima houskama. Posilili jsme na nich statecne chrup, naplanovali dalsi cestu a mazali jsme balit. 

Vyrazili jsme smerem na Cavalese pres dnesni prvni Passo (sedlo) di Falzzarego. Nadhera. Kolem cest bylo trocha snehu, coz nas v 16ti stupnich krapet prekvapilo, ale razili jsme dal niceho se nebojic. Nasledovalo hned dalsi Passo a to sice Pordoi. Tady uz jsme se nahore zastavili v mistnim hotylku, dali si neco k piti a Terka si dala polivcicku minestrone. Husta, ze by se dala krajet a vydatna tak, ze by nasytila celou motorkarskou obec. Lucka nam tady koupila nasi prvni nalepku, ktera hned nasla sve hrde misto na zadnim kufru, kde do sveta hlasa, byli jsme tu. Po chvilce kochani horskymi panoramaty se spoustou snehu vukol (coz uz nas pochopitelne neprekvapilo), vydali jsme se dolu smerem na Cavalese.

Z Cavalese k dalnici a pak podel dalnice na jih k Mezzocorone a pak zase na sever, aby to nebyla nuda, do Cles. Odtud pekne na zapad smer Edolo. Po ceste je tu dalsi pekne Passo di Tonale. Pred vyjezdem na nej, abych mel dostatek sil, sporadal jsem u jednoho pojizdneho stanku, stojiciho vyzivave u cesty, jedno pannini, bohate napchane opecenym burtikem, prospikovane pravou italskou vlajeckou (to abychom snad nezapomneli, kde vlastne jsme).

Passo di Tonnale je ponekud megalomanske lyzarske stredisko. Dokud tu nic nastalo, muselo tu byt krasne. Ale ty panelaky si tady v horach vazne mohli odpustit. Patrne se tu lyzuje celorocne, neb jsem u jedne kabinove lanovky, ktera byla v provozu, videl par nadsencu s lyzema. Svet se zblaznil.

Sjeli jsme dolu do Edola a rozhodli se hledati ubytovani. Kupodivu to byla hracka a po par ujetych metrech zmercili jsme ceduli bonzujici Camping. Trosku nas udivilo, ze je to tak v kopci, ale ukazalo se, ze je to velmi prijemny, terasovite usporadany kemp. Postavili jsme tedy stany a zajeli do mesta na vecu. Spagety a pizza to jistili. Lucka samozrejme salatek. Vratili jsme se do kempu, zjistili, ze primo nad stanem nam sviti lampa poulicniho osvetleni (kterou nastesti v 11 zhasli) dali jsme si u motorky Giannkuv domaci schlaftrunk a tesili se co prinese novy den.

Den druhy - Cortina - 28. 5. 2011

Po rannim probuzeni, do lehkeho chcance a trosku drsnackych 8mi stupnu celsiovych, jsme sporadali bohatou snidanku. Skvely to zacatek dne s neprilis ruzovymi vyhlidkami. Nabalili jsme vsechno na motorky a vydali se na zapad, smer Zell am See.

U Radtstadtu jsme nase vysnene Zell am See odpiskali a strihli jsme to radsi co nejrychleji na jih. Neb na jihu, jak vseobecne znamo, byva tepleji. Najeli jsme na dalnici, aby to pekne svihalo a ejhle ... zacpa. Sice to nemam rad, ale levy odstavny dalnicni pruh vylozene lakal k predjeti asi petikilometrove kolony. Neodolali jsme a dobre udelali. Jinak bysme tam stali este ted.

Projeli jsme nekolik tunelu a ten posledni se ukazal jako naprosto magicky. Meril 6,5 km a uz vevnitr bylo nadherne teplo. To nas povzbudilo a kdyz jsme z nej vyjeli, teplomer uz ukazoval mnohem optimistictejsich 12 stupnu, po chvilce se dokonce ukazal Oskar a to uz nalada v tymu rapidne stoupla. Zacali jsme odkladat svrsky, sjeli z dalnice a zacali si uzivat cestu do Lienze.

Tady jsme obkoukli zimni strediska, ktera jsme navstivili shodou okolnosti letos o jarnich prazdninach (zdravime Rostika) a vydali se smer Italie. Pres Silian na Toblach, a pres nadhernej horskej prejezd do Cortiny, tady kolem nas jezdilo jedno Porsche za druhym a v takove spolecnosti se clovek proste musi citit skvele. Meli asi nejakej srazek v nejlepsim hotelu v Cortine.

Z Cortiny jsme chteli jet na Bolzano, a zcela duverujic mistnimu orientacnimu systemu, jsme dojeli zase zpatky do Toblachu. Jinou cestou, a to nas prave zmatlo. Tak jsme to vzali zpatky do Cortiny a jiz notne unaveni, jali jsme se hledat ubytovani. I kdyz je Cortina jeden penzion vedle druhyho, nebyl to tak lehky ukol jak by se mohlo zdat. Jaksi, bylo mimo sezonu a vetsina jich byla zavrenych. Po asi hodine hledani, objizdeni, sondovani a dotazovani, jsme konecne nasli jeden s priznacnym jmenem Oaza.

Zasli jsme na veceri do protejsi, typicky italske restaurace, kde s pribyvajicimi hodinami pribyvalo hosti. S Giankem jsme dali vybornou pizzu Rusticu, Terka sporadala spagety s mozzarelou, rajcatky a s capari a Lucka si dala salatek. Zapili jsme to nejakym tim pivkem a cervenym vinem. Cisnik nam predvedl znalost ceskeho jazyka a rozloucil se s nami stylovym AHOJ. A to uz jsme uvolnili mista pro venku, ve fronte stojici, mistni mladez. A rychle spat.

Fotky: horsky prejezd do Cortiny, stroje zaparkovane pred Oazou

Den prvni - Admont - 27. 5. 2011

Neuveritelne se stalo skutkem a po mesicich priprav, odrikani a utrap jsme dnes vyrazili na velkolepou cestu do Spanel. Odjezd byl naplanovan na osmou hodinu z Koniklecky a jak to tak byva presne v devet jsme vyrazili, po naladovani vsech veci na spydera, smer Rakousy.

Nas expedicni team tvori nasledujici clenove:
BMW F800GS - Giannek a Lucka
Can-am Spyder RS - Lukas a Terka

Jeli jsme na Znojmo, Hnanice a Horn, tady uz se zacala obloha zlovestne zatahovat, takze jsme se na jedne benzince predoblikli s tim, ze asi bude prset a hned jak sme vyrazili zacalo chcat. Takze sme po par metrech znovu zastavili a dooblikli jsme si vsechny nepromoky. Timto musim vyzvednout fantastickou praci mych skvelych rodicu, neb jejich nepromok na vozik je naprosto famozni (viz foto). A vozik absolvoval dnesni oslavy deste, tak rikajic suchou nohou. Jeste jednou diky.

No a pak navleceni do vseho toho igelitu jsme jeli do  St. Poltenu, po dalnici, v nadeji, ze tomu destiku ujedeme. Neujeli. Smirili jsme se s nim, a s destem na lici jsme jeli na Mariazell. Tady jsme si dali nejakou tu Supe mit knodl a mirili na Wildalpen. A tady uz se mi to zacalo libit. Nadherna cesta. Spousta zatacek, krasne vyhledy, dest nedest, proste parada. Do Zell am See jsme sice nedojeli, ale nevadi.

Prave jsme v Admontu v penzionku Landgasthof. Bohate najezeni (viz foto - pravy rakousky puttenschnitzel), spokojeni a prijemne unaveni.

A zitra zase vzhuru za novymi dobrodruzstvimi.

PS: Bohuzel wi-fi neni vsude (rozumej neni temer nikde) takze se zde clanky budou objevovat velmi sporadicky.

Zapnuty kometáře

Tak jsem povolil publikování komentářů. Nuže neváhejte a komentujte (je to ten oranžový odkaz pod každým člankem "x komentářů"). Pokud nemáte účet u googlu, vyberte v menu "Komentovat jako" položku "Název/adresa URL", vyskočí okno do jehož prvního řádku zadejte svoje jméno nebo přezdívku a klikněte na "Pokračovat". Teď už stačí napsat pár milých slov a kliknout na "Přidat komentář", vyplnit kontrolní text který se vám zobrazí a je to.

Každopadně mnohem jednodušší je mít účet u googlu a před přidáním komentáře se přihlásit (vpravo úplně nahoře na stránce). Pak se kometář automaticky podepíše.

7. 5. 2011 Bystřice nad Pernštejnem a možná ještě dál

Tak jsme s Terčou zase jednou nakopli stroj a vyrazili jsme si na vyjížďku za našim milým kamarádem Karlem Rozehnalem, jenž toho času působí coby farář v krásné vísce jež se zove Bystřice nad Perštejnem. O zdejších krásách by vám toho Karel napovykládal spousty. Ale nepředbíhejme, pěkně popořadě.

Vyrazili jsme kolem půl druhé, sami, protože Giannek s Luckou jeli od pátku do neděle na Šumavu, zjistit jak se to má s proslulou hovězí stravou v hospůdce U Štěpána. Ale o tom už se jistě Giannek rozepíše sám. Vzali jsme to kolem pryglu na  Veverskou Bitýšku, Kuřim, Tišnov, pak na Kaly, Střítež na Zvole a pak už rovnou do Bystřice.

Na benzínce jsme si dali korneto a kafe, při tankovaní potkali milou motorkářku jež si nás vyfotila coby kuriozitu a brnkli jsme Kajovi jestli má na nás vůbec čas. Naštěstí měl. Čekal zrovna na nějaké snoubence, aby jim rozmluvil, totiž domluvil svatbu. Chvilku jsme si s ním pokecali, vyptali se na cestu jež by byla pro naše oči nejlepší a byla nám doporučena blízká ves Vítochov. A zpět do Brna, že to máme vzít na Věchnov.

Tak jsme se rozloučili, naskočili na spydera a po chvilce jsme dojeli do Vítochova. Stojí tam na kopečku krásnej kostel, ze 13. století, pokud má pamět slouží dobře. Kousek nad kostelem je vybudována opravdu vkusná lavička s betonovou skruží poblíž, jež vskutku mistrně zapadá do místní krajiny. Kousek od lavičky je zasazen památný strom samotným Luďou Munzarem v rámci pořadu Paměť stromů. Ale co naplat byl odtud nádhernej výhled do celé krajiny. Celá Vysočina jako na dlani.

Cestou zpět jsme se zastavili na Pernštejnu, naládoval jsem se párkem v rohlíku a tradá domů. Přes Nedvědice, Doubravník, Borač a Štepánovice. Za Tišnovem jsem to fikli na Veverskou Bitýšku a kolem přehrady hurá domů.