Triptych: června 2011

Probuzení s kapkami bubnujícími v stan nás sice nenaplňovalo přílišným optimismem, ale předchozí zkušenosti velely, jeď na jih utečeš tomu. Posnidali jsme tedy v místní kempové restauraci poněkud suchou housku bez jakehokoliv mazadla máslového typu, kluci se šunkou a holky pěkně po zdravu se sýrem, zapili to čerstvě vymačkaným pomerančovým džusem, kávičkou a čajičkem a jali jsme se balit. Stany byly kupodivu nechutně navlhlé, usušit je nebylo kde a tak jsme je naladovali oba do Giannkova nepromokavého pytle, který tentokrát neměl za úkol udržet stany v suchu, ale naopak nepustit ani kapku vlhkosti ven. Panečku, to se bude večer spát.

Nasoukali jsme se na motorky a vydali se směr vysněná Francie na Briancon. Od hranice to bylo opravdu už jenom kousek a tak nás po chvili stoupaní uvítaly cedule ve franštině. Sice poněkud zvlhlé, ale pořád jsme doufali v sluncem zalitý jih. Naděje přeci umírá poslední. Z horské hranice jsme přijeli do Brianconu, lyžařského střediska. S hledáním slunce jsme nemohli jinak než to vzít přímo na jih a tak dalším cílem se stal Embrun. Kupodivu slunce pořád nikde a tak ještě dále na jihu skvělo se město se zvláštním jménem Digne-les-Bains. Kousek odtud už byl Canyon du Verdon jež máme v mapě označený jako vyděníhodný.

Za Embrunem jsme narazili na jezero Lac de Serre-Poncon kolem kterého se cesta zvláštně klikatila a tak jsme odvážně zvolili zkratku po silnici honosně nesoucí označení D7. U nás by to patrně značilo dálnici, ne tak ve Francii. Cestička to byla hrbolatá, úzka tak na auto a jednu motorku a kvalitou připomínající naši slovutnou D1. Nebali jsme se však vlka nic a začali stoupat po lesní cestě vzhůru. Potkali jsme jedno auto, mistrně se mu vyhnuli, pak jednu bohem zapomenutou vísku uprostřed ničeho a jedno stádo ovcí, jejichž produkty valejícími se po zemi, jsem si moc pěkně nahodil vozík (naštěstí díky dešti zabalený v pláštěnce, aspoň k něčemu ten déšť byl dobrý). A pak se to stalo. Před námi se otevřel váhled dolů na jezero. Magnificence! Azurově modrá voda, všude kolem lesy a hory a my na tu krásu koukali dolů s němým užasem. Terka mě párkrát napomenula ať radši zírám s němým užasem na vozovku, ale nedalo se tomu odolat. Po té co jsme vystoupali až nahoru, čekalo nás vcelku prudké klesání serpeckama zase dolů k druhému rameni jezera.

Moje pravá brzdící ruka dostala vcelku zabrat a v posledních zatáčkách už jsem se začal modlit ať už ty serpentiny přestanou. Nepřestaly ještě hodně dlouho a tak jsem v jedné pěkné odstavil motorku na kraj silnice, abych trochu ulevil mrtvící ruce. A jak už to tak chodí, byla to zrovinka zatáčka poslední a tak se později jevila tato zastávka jako poměrně zbytečná. Ale co už. Po chvilce oddechu jsme vyrazili dál.

Vzali jsme to přímo na Digne-les-Bains, v jedné vesničce ještě nakoupili potraviny co se jich jen na motorku vlezlo, aby bylo večer co jíst a začali hledat nocleh. Nikomu z nás se příliš nechtělo rozbalovat ten žabinec ktérý dříve býval stanem a tak jsme uvítali, že v místním kempu, který jsme po chvilce hledání našli, měli volný, luxusni mobilhouse za příznivou cenu. I ubytovali jsme se v teple a suchu, pojedli, něco popili a vcelku zkroušení nepřízní počasí ulehly k spravedlivému spánku.

Toutou cestou bych chtěl ještě poděkovat naším skvělým kolegyním, Giannkové a mé, že neváhaly a SMS zprávami nás z česka informovaly o kompletní meteorologické situaci nad celou jihofrancouzskou oblastí. Zpravy to nebyly vůbec pozitivní, ale za to holky jistě nemohly.